Snažím se být optimista. Na všem hledám jen to dobré a tvrdím, že každá situace má dvě strany a že vše záleží na úhlu pohledu.
Snažím se o to i teď. Nepropadnout panice a najít na celé té věci něco pozitivního.
Honza je nemocný.
Tolikrát jsem mu říkala, že to není normální, že by měl jít k doktorce. Tolikrát jsem se s ním na to téma hádala… Zbytečně. Nemá cenu obviňovat sebe, že jsem ho k doktorovi nedotáhla a nemá cenu obviňovat ani jeho, že si nenechal říct. Věřím na osud. Říkám si, že možná takovou facku potřeboval, aby se “probral”. Rozumově si to zdůvodnit umím, umím na tom najít i pozitivum pro budoucnost, ale je mi hrozně.
Neumím si představit, co bude dál. Navíc tu teď není, nemám ho u sebe, abych pro něj mohla být oporou a věděla, jak se cítí a mohla to prožívat a bojovat s ním.
Nevím, co dělat. Netuším….
Žádné komentáře:
Okomentovat