Čím víc se blíží můj odchod, tím smutněji mi je

Dnešní den byl super. Tím, že jsem se konečně zase volně a plně nadechla, protože ze mne spadly obavy ohledně školy, jsem si mohla užít vše, co se kolem mne dělo

Odpoledne jsme se proto s Mony rozhodly, že si zajdem do cukrárny. S broučanem jsem se nedomlouvala, protože vím, že by s námi stejně nešel, ale vytáhly jsme Dádu Suprově jsem se přesladila (nikdy v životě jsem nejedla sladší horký maliny než dneska), vychutnala si frappé (pro tu chuť bych i vraždila) a protože mi bylo smutno, přinutila jsem ty dva, aby šli se mnou za Honzínem, nenápadně se s ním domluvit, co budem provádět.

Naštěstí byl bez práce a tak jsme se vydali na benzinu, že vytáhnem i Maru a posedíme, pokecáme. Mno a domluvíme se na sobotní pouťovku. Ale v podstatě se nic z toho nekonalo. Zima mi zatemnila mozek a tak jsem na všechno “životně důležitého” zapomněla.

Z benziny jsme šli s Dádou a zlatíčkem k nám, že dáme nějakou hru. A bylo to…. Člověče, nezlob se Ale človíček, respektive můj mužíček, se zlobil – třetí kolo už neustál a odmítl dál hrát. Takže jsme to rozpustili a nenápadně a netaktně poslali Dádu domů. My dva jsme si pak vlezli u mne v pokoji na gauč, přetáhli přes sebe deku, přitulili se a…. dívali se na “Ano, šéfe” a na tu čočku, co zase chudáci kuchaři dostali  

Miláček má ale ráno práci a tak jsem zase osiřela. Ale je to fajn, alespoň se můžu v klidu “courat” po netu a dívat se na tv – zítra budem spolu a stejně si musím začít zvykat na odloučení…